Simona

Větu Slečno, milujete mého muže?

jsem našla v ženském magazínu, byla nadpisem článku o manželské nevěře. Byl to banální text a stejně banálně až trapně vyznívala ona titulní věta. Ten nápis sám- vytržený ze svého kontextu, tenkrát mě něčím zaujal i pobavil. Jako bych otevřela časopis a ta věta na mě číhala v úplně jiném významu, jako kardinální otázka na nejistotu a nepochopitelnost mých vlastních citů. Naštěstí v té stejné větě se dala nalézt i odpověď. Vystříhala jsem z ní některá písmena a z bizarní otázky vyšel bizarní příkaz : milujte mého muže . Příkaz tak trochu kontroverzní, přitom je jasným řešením. Nesmyslný příkaz, který pro mne ve své absurditě znamenal cosi víc.  Chtěla jsem tehdy nějakým zábavným způsobem onu nejistotu obřadně zrušit …. nacpat tu větu všude. (Také jako odkaz na manipulaci reklamou, která tak často něco přikazuje…) Znamenalo to být vtíravá jako ona —-větou divně nesmyslnou, neuchopitelnou, která přitom asi rezonuje s čímsi v paměti každého z nás.

Odlila jsem Slečno, milujete mého muže? z plastu, vystřižená písmena jsou průsvitná (jako vzpomínka na dobu mého dětství, kdy bývalo takřka pravidlem, že na neonových nápisech některá část nesvítila). Nechala jsem vyrobit kartičky s flip-flop efektem, kde se tato věta měnila, a rozdávala je každému, koho jsem potkávala. Nastříkala jsem větu Milujte mého muže – jakoby ručně psanou…na zastávky, telefonní budky, na mobilní popelnici, která se přemísťuje po Praze…. Chtěla jsem se dotknout těch posvátných slov– „miluji tě“– každodenně tisíckrát vyřčených a médii už  takřka devalvovaných.  …říct to všechno jednoduše, nebanálně a nepateticky.

2006-7