Simona

Větu Slečno, milujete mého muže?

jsem našla v ženském magazínu, byla nadpisem článku o manželské nevěře. Byl to banální text a stejně banálně až trapně vyznívala jeho titulní věta. Ten nápis sám- vytržený ze svého kontextu, tenkrát mě něčím zaujal i pobavil. Jako bych otevřela časopis a ta věta na mě vykoukla v úplně jiném významu- jako kardinální otázka na nejistotu a nepochopitelnost vlastních citů. Nicméně v té větě se dala nalézt i odpověď. Vystříhala jsem z ní některá písmena a z bizarní otázky vyšel bizarní příkaz : milujte mého muže . Příkaz tak trochu kontroverzní, nesmyslný příkaz, přitom je jasným řešením. Ve své absurditě říká souhlas, ano, je to správně:  City jsou správně. Chtěla jsem tehdy nějakým zábavným způsobem svoji nejistotu rituálně zrušit, pohřbít, nacpat tu větu všude. (Také jako odkaz na manipulaci reklamou, která neustále něco přikazuje. Znamenalo to být vtíravá jako ona- větou divně nesmyslnou, neuchopitelnou, která přitom asi se dotýká každého).

Odlila jsem Slečno, milujete mého muže? z plastu, vystřižená písmena jsou průsvitná (jako vzpomínka na dobu mého dětství 80.let, kdy bývalo takřka pravidlem, že na neonových nápisech některá část nesvítila). Nechala jsem vyrobit kartičky s flip-flop efektem, kde se tato věta měnila, a rozdávala je lidem na potkání. Nastříkala jsem větu Milujte mého muže – jakoby ručně psanou…na zastávky, telefonní budky, na mobilní popelnici, která se přemísťuje po Praze. Chtěla jsem se dotknout těch posvátných slov– „miluji tě“– každodenně tisíckrát vyřčených a médii už  takřka zdevalvovaných.  …říct to všechno jednoduše, nebanálně a nepateticky.

2006-7