Simona

Větu Slečno, milujete mého muže?

jsem našla v ženském magazínu, byla nadpisem článku o manželské nevěře. Byl to banální text a stejně banálně až trapně vyznívala jeho titulní věta. Ten nápis sám- vytržený ze svého kontextu, tenkrát mě něčím zaujal i pobavil. Jako bych otevřela časopis a ta věta na mě vykoukla v úplně jiném významu- jako kardinální otázka na nejistotu, zmatek a nepochopitelnost vlastních citů. Vystříhala jsem z ní některá písmena a z bizarní otázky vyšel bizarní příkaz : milujte mého muže . Příkaz tak trochu kontroverzní, zdánlivě nesmyslný, přitom je jasným vodítkem. Ve své absurditě říká souhlas:  Cítění je správně. Ta divná věta, ve které se skrývá pod otázkou  odpověď, neuchopitelná, přitom asi se dotýká každého, mne snad proto stále baví.

Odlila jsem Slečno, milujete mého muže? z plastu, vystřižená písmena jsou průsvitná (jako vzpomínka na dobu mého dětství 80.let, kdy bývalo takřka pravidlem, že na neonových nápisech některá část nesvítila). Nechala jsem vyrobit kartičky s flip-flop efektem, kde se tato věta měnila, a rozdávala je lidem na potkání. Nastříkala jsem větu Milujte mého muže – jakoby ručně psanou…na zastávky, telefonní budky, na mobilní popelnici, která se přemísťuje po Praze. Chtěla jsem se dotknout těch posvátných slov– „miluji tě“– každodenně tisíckrát vyřčených a médii už  takřka zdevalvovaných.  …říct to všechno jednoduše, nebanálně a nepateticky.

2006-7